A nejhorší na tom všem je...

29. června 2010 v 23:50 | Terezka |  Deníček
... že obě dvě máme depku a můžem si oči vybrečet...

Já si nejsem tak úplně jistá, jestli zapláče taky kvůli mě, ale něco ve mě odpovídá "Jo, jo..." A já? Pořád takovej zvláštně prázdnej pocit. Skoro nic se vlastně nezměnilo a přitom se toho změnilo strašně moc...

Rozchod... co je to? Děs... Oficiální odůvodnění bolesti a prázdnoty v srdci... Oficiální platnost "já nejsem její, ona není moje". Zní to tak suše... a nejhorší myšlenka je, že nikdy moje vlastně nebyla. ON je jako stín mezi náma... zed... mlha... Kdybychom se líbaly přes mikroténovej sáček, tak ON jím je. Asi tak bych to mohla říct...

ON, pan B.je ted snad jediný, koho ted můžu nenávidět... Za jeho děsnost a za jeho dokonalost. Za to že mi nevědomky vzal jedinou bytost na světě, kterou sem kdy doopravdy milovala. Kdyby o tom aspon věděl... kdyby ho to zajímalo... nic... A možná tak jak ona je posedlá jím, já sem tak nějak posedlá jí. I když tohle srovnání je asi dost hloupý a skutečnost je nejspíš krutě jiná.

Je mi fakt smutno... Ted sem dva dny ležela u vody... Spálila se, že nejsem hnědá ale purpurově rudá. Možná trest za mou nedokonalost... Vylezly mi na kůži pigmentační fleky, který se dokonale sežahly. Nikdy nebudu jako on. Ale vždyt já ani nechci :'(

Asi chci domů. Hradec mi leze na mozek a dělá se mi blbě z pocitu že jdu zejtra do jiráskáčů. Nějak mám pocit že to nezmáknu. Ale jo, sem přece velká holka.

Potřebuju se zašumlat do svýho pelíšku se spoustou polštářků... a nejspíš budu muset vzít spoustu papíru a spoustu lepenky a přelepit všechny jeho obličeje... Mám zvláštní pocit že ten jeho americkej úsměv mě bude vytáčet k nepříčetnosti...

Melu z cesty... jo, vlastně to můžu svést třeba na to, že mám úpal. Jo, když nevím jak dál, svedu to na počasí, to je u mě normální...

Jdu si lehnout a přát si abych mohla levitovat a nemusela ležet na svý spálený kůži... Nejradši bych ulehla na balkón a vysílala signály krvavýmu měsíčku. Vypadá dnes fakt překrásně...

Dobrou noc... temnou noc...

Třeba mi jednoho dne poví: "Já už ho nechci... nemiluju ho... vrať se zpět..."

Jdu snít...

Together...
Jak lehce jde uvěřit snu...
Jak rychle dokáže sen zmizet...
 


Komentáře

1 Tanya Tanya | 29. června 2010 v 23:52 | Reagovat

Nepovím...

2 Tanya Tanya | 29. června 2010 v 23:54 | Reagovat

A jo - nejspíš obě brečíme kvuli podobný věci...v mejch slzách není ani stopa po B....
Napsalas to fakt moc hezky. Du se zahrabat pod zem i s upírskym Billem a radši už nevylezu....Nenávist je věc bolestivá a pořád mě udivuje, jak se mnou můžeš hrát...GN.

3 Terezka Terezka | 29. června 2010 v 23:56 | Reagovat

Bill v upírech je pro mě úplně jinej... tohle tak neberu i když chvilkama do mě žduchne pocit "a ted místo hry si představuje jeho a sebe"... je to těžký, hodně těžký...

Vím že mi to nikdy neřekneš... říkám, že jdu jen snít...

a neřekla sem nic o tom že nenávidím tebe

4 Tanya Tanya | 29. června 2010 v 23:58 | Reagovat

Ne...nepředstavuju...v žádnym twincestu si nepředstavuju jeho sebe a zrovna ty bys to mohla vědět

5 Terezka Terezka | 29. června 2010 v 23:59 | Reagovat

jou.....

6 Tanya Tanya | 29. června 2010 v 23:59 | Reagovat

Ještě asi spoustu věcí nevíš...

7 Terezka Terezka | 30. června 2010 v 0:00 | Reagovat

nejspíš ne...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama