Týden od objímání, mazlení, milování... Tolik mi chybí :'(
Je to zvláštní, ležet si v posteli úplně sama a opuštěná. S představou, že před týdnem jsem takhle ležela v jejím jiskřivém objetí. Ted se tulím k šedýmu medvídku a palestině. Nevoní už jako ona. :'( Všechno se ztrácí?
Jsme si teď tak cizí. Najednou, zvláštní prázdno v hrudi, stýskání si. 'Volný vztah' a 'ticho' mezi námi. Můžu si za to. Moje vzteky, sobectví. Jo. Myslím jen na sebe. Snažím se vidět věci kolem správně, ale čím víc to dělám, tím míň všemu rozumím a všechno je horší. Nejspíš sem se nazula do bot, kterými si šlapu po štěstí.
Přečetla sem si srovnání mě a Billa Kaulitze. A asi sem to znovu dost špatně pochopila. Temnější díra v hrudi a temější myšlenky. Větší stesk, větší prázdno. Když ono se to tak těžko unáší najednou. Proč to šlo a teď už zase ne?
Takže ted se jdu pokusit o milosrdný spánek. A možná se to podaří, i když sem rozhodně přestala cítit únavu, která mě přepadala odpoledne. Oteklé oči a mírná bolest hlavy to zaženou. Nedovolí mi soustředit se na nic jinýho. Možná budu myslet na to, že ona byla tak vyčerpaná, že usnula klidným spánkem. Že mohla utéct do svého světa, v jehož stínu mizí ten můj.
Vlastně počkat. Vím, co udělám před spánkem. Rozsvítím lampičku a půjdu si přečíst kapitolku z knihy Děti z Bullerbynu. Nebo třeba Honzíkovu cestu? Budu na chvilku malá holčička. Dobrý nápad. Loučím se. Zítra možná změním kabátek...


Samota je ošklivá a ta bolest v hrudi ještě horší. Bolí a pálí, svědí a píchá a člověk ani neví, jak je to možný. Stesk, prázdno, výčitky. Je to ošklivé. Ale je to jenom určité období v životě každého z nás a určitě se to zase spraví, uvidíš!