Dnešek byl zlváštní a ono asi posledních několik dní. Poslední 3 roky co jsme spolu na střední. Hej ten človíček je někdy upřímnej až to bolí. Ale.... chmmm. Něco mi to dalo, poznat ji. Dobrýho přítele. A dnešek byl tak upřímnej až sem málem měla slzy. Ale asi měla pravdu. Asi určitě.
To se tak někomu říká, příjde neuvěřitelný, když je pro něj samozřejmý co pro jiný je vzácnost. Kulku do hlavy a vážně už si tohle přání říkám několikrát denně.
Už se ani tak netěším na toho patnáctého března. Lístek mi visí na nástěnce a já to ani nijak neprožívám. Stejně jako svý přicházející narozeniny. Vlastně ve středu jsem byla opravdu vzteklá když mi neprodali tabák. Ale jinak? Ach... budu dospělá. No a? Co když chci bejt pětiletá holčička? Ne... tohle období je uděsné. Takže - chci bejt malý dítě, nebo být velká paní, která bude mít ty malé děti. Malé děti s kterými bude moct prožívat jejich svět.
Es bring mich um - wir ham uns Totgeliebt.... furt mi to zní... chtěla bych zpět třetího dubna, dvatisíce sedm... tehdy, Prahu... jo to bylo krásný...
Dobrou noc...


tam není hab, ale ham..........