Co se to děje? Nenávidím tyhle sny. A celý den mě stíhá! Já ted už si to nepamatuju tak přesně živě, ale protvný úryvky pořád ve mě sou, tak se z nich zkusím vypsat.
Před spaním jsem se slzami v očích dočetla Saltarinu a s myšlenkama na ni šla spát. Ocitám se v hřebčíně, kde jsou všichni koně, kteří mi přišli pod ruce. Je jich celkem něco přes pětadvacet, nebudu je tu rozepisovat. Byla jsem v Rusku, v domu ze Saltariny, nějakým pánům jsem představovala každého koně zvlášt, u posledního jsem se zastavila. Chtěla sem ho předvést, ale najednou jsme byli u nás doma, v kotelně a z kotle šlehaly plameny a já se snažila vysvětlit, že bych toho hřebce ráda vyvedla ale ty plameny mě to nedovolují. Šlehaly čím dál víc, někdo mě od toho odrthnul a já se probudila dusivým kašlem. Musela jsem se napít, došla si na záchod a pak šla opět zalehnout. Tohle bylo chvilku po čtvrté ranní.
Jsem střídavě ve Smidarech (tu bydlím) v Lanškrouně (blízko bydlí moje slečna) v Hradci Králové (bydlím tam na intru) a v Praze (více spojitostí - přátelé, bydlela tam starší sestra, odehrál a bude se tam odehrávat koncert Tokio Hotel). Jela jsem vlakem do Prahy na koncert TH, měla jsem domluvenou schůzku na nádraží s Alanem, Benem a dalšími lidmi, těm jsem neviděla do tváře, nemůžu si je vybavit. Měla tam být taky Kiki, ale s tou jsem se měla sejít až ve Futuru (v HK), kde měl být jakože ten koncert. Takže jsme všichni z pražského hlaváku jeli do hradeckého futura. Záblesk: bežím zezadu k Alanovi, položím mu ruce na oči a ptám se, kdo jsem. No nic, probíhá koncert ve futuru, vůbec nic si z něj nepamatuju, bojim se že sem asi omdlela. Pak jsem jela domů s Týnkou, měla jsem u ní spát. Takže jsme došli z hradeckého futura pěšky do Lanškrouna a tam jsem měla spát, takže na smidarském zdravotním středisku jsem se rozloučila s Alanem a velmi nasraně vypadajícím Bernardem, asi jsem mu něco provedla, už nevím co. Přišli jsme ke Kiki domů a ona mě seřvala, už si nepamatuji co říkala, jen poslední větu: Už nikdy tě sem nevezmu!... Chtěli jsme jít spát, jenže najednou jsme byli opět v domně ze Saltariny a Kikčin dědeček a mí spolužáci ze základky opravovali spadlé schodiště, takže se nešlo dostat do domu. Všichni pak zmizeli a já běhala kolem domu a hledala cestu, vzlykala sem a zakopávala a do žádných dveří nebo okýnek jsem se nemohla vejít. Pak mě moje vlastní hlasitý vzlyky probudily, bylo půl osmé ráno.
Vím, že to nikdo asi nepochopí, když si to tak čte, je to složení mých myšlenek a to jsem ještě vynechala spoustu věcí, například že koncert byl v zimně, do domu sem se snažila dostat v zimně, ale když jsem se loučila s Alanem, byli jsme v tričkách a bylo léto. Možná ten sen původně měl smysl, tohle je jen složenina toho, co si pamatuji. Zvláštní je to, že sen byl bavný, skutečně sníh studil a sluníčko pálilo, cítila jsem autogram na svý tváři a slyšela spoustu věcí.
Vydedukovala sem si z toho spoustu závěrů, jedem mín pravděpodobnější než druhej. Uhh, fakt mi moc pomohlo se z toho ted vypsat. Super... Uff... Jistě, až si to za pár dní po sobě přečtu, hrozně tu snůšku hloupostí protlemím. Tak ahoj, lidičky :-)


šmarjááááá ty máš ale sny a taky máš pravdu - moc to teda nechápu...
no jinak se mam OK, ale ta škola no...ta by mohla bejt lepší
na blog teďka moc nechdim nějak mně to extra enbere...no tak třeba ,ě to zase chytne tak pááá :-*