24. července 2009 v 14:02 | Terezka
|
Předem varuji, nečtěte tenhle článek, je to snůška keců jedné sebelitující se, téměř formálně dospělé cácorky, která se na svůj věk vůbec necítí.
Ach jo, snažím se utíkat před svým vlastním životem. Nemůžu přeci být formálně dospělá, když se na to psychicky necítím, hmm? Co je tohle za nespravedlnost? Chci být opět tou malou holčičkou, co běhá po venku a jediné, co jí zajímá, že musí být na večerníček doma a jakou pohádku si před spaním přečte. Holčičkou, kterou netíží poslední dva roky studia na střední škole, výběr vysoké, zaměstnání a tak podobně.
Vím, že člověk by se neměl topit v minulosti, ani si příliš vysnívat ideální budoucnost, nebo ho to naprosto vtáhne. Jenže minulost je tolik osvobozující, jednoduché starosti a radosti, které naplňují člověka, aniž by si to třebas uvědomoval. Já to tehdy neviděla, to až teď, po čase. Ne nadarmo se říká, že člověk pozná, co tolik miloval, až to dočista ztratí. A jsou věci, které nemají návratu.
Ze všech stran slyším, jak jsem vždycky byla klidné a bezproblémové dítě, oproti mým sourozencům starším i jednomu mladšímu téměř jako ztělesněný andílek nevinnosti a hodnosti. Upřímně, tahle slova mě ničí. Když jsem byla menší, připadala jsem si jako živel, neustále v akci a stále jsem něco podnikala. Nevím, co mě naučilo příliš řešit problémy a zamýšlet se nad tím co bude, když, coby, kdyby a tak podobně. "Ježiš to neřeš, ne?" Tak tohle slyším pořád... "Chováš se nesnesitelně dospěle." Tohle taky, až příliš. "Buď trochu spontánní, ne?"
Takže bych teď měla udělat něco střeleného, třeba vrátit se z večerní procházky až v pět ráno, nebo si obarvit hlavu nazeleno a nosit kohouta? Mmmch *tired*
Znáte film Rozum a cit? Tak já jsem taková ta Elinor Dashwoodová.
Přečteno,kolik ti je?