Dočetla jsem Harryho Pottera a Relikvie Smrti. Nemůžu se rozvzpomenout, zda mi nějaká z knížek, které jsem kdy četla, přirostla tolik k srdci. Nikdy jsem tolik neplakala. Byly to hlasité vzlyky a jsem vděčná tomu, že dnes svůj pokoj na internátu nesdílím se svými spolubydlícími, protože by se nejspíš hodně smály nad mojí dětskostí. Mám z toho velmi smíšené pocity. Mrzí mě, že Brumbál v podstatě udělal z Harryho návnadu. Taky je obdivuhodný, jak Harry ho nadále dokázal milovat. A teď, po dočtení všech pravd mi nikdo nikdy nevyvrátí myšlenku Severuse Snapea jako hrdiny. Vždycky sem v něj věřila. A to překvapení, že někdo na první pohled tak hrubý a nedotknutelný měl za patrona něco tak něžného jako je laň. Laň a jelen, spojení. A Sev ho měl rád, vím to, měl ho rád.
I když už jsem část toho, co sedmý díl Harryho Pottera obsahuje slyšela od těch, co to četli (i přes to, že jsem říkala že to nechcu slyšet, že si to přečtu), čtení knihy mě do toho skutečně dostalo. Kniha, jako by smazala všechny moje představy, nepodložené doměnky a jela sama podle sebe, podle písmen, která se v mých očích měnila na průběh čistého děje.
Po prolitých slzách mám teď zase úsměv na rtech. Bylo krásný, toulat se s Harrym a prožívat všechno, co se tam děje. A upřímně, působilo to na mě téměř jako Riddleův deník, nebo Brumbálova myslánka, kdy jsem ponořila hlavu do knihy a ocitla jsem se ve spoutání děje.

Hrdina vždy zemře, ale jeho jméno se ponese dějinami a nikdy nebude opomenuto...

Severus Prince-Lloyd Snape

