Dnes jsem konečně přes všechna svá neodhodlání a zábrany přečetla Harryho Pottera a Prince dvojí krve.
Bylo to... Zvláštní. Zezačátku mě ta kniha nebavila, asi až někde od sedmý kapitoly. Hodně mi dala, hodně mi vzala.
Ten konec jsem už ani nemohla číst v autobuse a ve škole, posledních pár kapitol totiž tekly slzy proudem. Ať už nad Albusem, Severusem, Dracem, Harrym. Nade vším, co se dělo.
Půjdu číst sedmý díl, až se trochu vzpamatuju, protože vím že i na začátku si trochu popláču nad vzpomínkama na šestý díl, stejně jako na začátku šestky mi tekly slzy pro smrt Siria a proto, jak bylo Harrymu smutno.
Moc mě potěšilo že Harry zažil chvilku lásky a štěstí, chvíli chodil s Ginny. A taky Nymfadora se dala dohromady s Remusem. A že šišla Fleur se nerozešla s milovaným Billem i přesto, že se z něj stal nejspíš částečně vlkodlak a má zohyzděnou tvář.
No tak budu končit o vykecávání se ze svých pocitů z knížky... Bylo fajn to číst, byla škoda, že ta knížka je tak tenká a skončila příliš rychle.
Hrozně ráda totiž čtu nekonečně dlouhý věci.

