close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Moony

30. května 2009 v 2:26 | Terezka |  Napsala jsem... hlouposti?
*Prolog*
Procházím temnotou. Noční obloha není prosycena hvězdami, jenž by stejně nebylo možné zahlédnout přes hustě olistěné větve stromů. Nevím, co mě opět přivedlo na jednu z mých nočních procházek. Snad si zítra zase nic nebudu pamatovat a příčinu svého nachlazení dám za vinu špatně utěsněným oknům.

*Před chvílí*
Mé oči upřené ke stropu. Tma v pokoji. Vstávám a nazouvám si své plyšové bačkory. Jen v tričku na spaní, sahajícímu do půli stehen, kalhotkách a hnědých bačkůrkách tiše jdu bytem. Odemknu na dva západy zamčené dveře a vyjdu ven.

*Teď*
Po tvářích mi stékají slzy a pocit mrazu z chladné noci a drkotání zubů v zimnici mě už dávno přešlo. Necítím chlad na mých holých nohách a stále ještě trochu vlhkých vlasech. V uších mi zní ukňouraná písnička z večera spojená s šumem stromů a zbylým tichem noci na vesnici. Moje melancholické já se probouzí. Melancholické já? Je to jako být schizofrenikem. Tato osobnost, co občas v tmavé noci prochází ves, nevnímajíc zimu a sníh či letní vlahou noc, si dobře pamatuje
a zná toho člověka, který se ráno probudí s rýmou a mírně zvýšenou teplotou. Ale ta osobnost ráno, nadávající na pyl, průvan a kdovíco všechno nebude tušit, že v noci byla na procházce. Ani šibalský úsměv malého medvídka nic neprozradí.

*Po chvíli*
Usazuji se na houpací lavičce a přemýšlím. Co bylo, co bude, proč jsem, co tu dělám? Vzpomínky na minulost či vybavování si budoucnosti, jako bych hleděla do křišťálové koule. Nebo snad pošetilé výmysly naprosto nedávající smysl? Po chvíli nepřítomného zírání bez mrkání, usmívání se a pouštění slz se zvednu, křečovitě stisknu ručku malého medvídka, který mě pro mou ochranu vždycky musí doprovázet. Vracím se domů, zouvám hřejivé pantoflíčky a zachumlávám se pod svou deku. Jistojistě upadnu konečně do klidného spánku, nepotrvá to příliš dlouho.

*Epilog*
"Brý ránko," zachraptí kdosi směrem ke zbytku rodiny. Uvaří si čaj a vrátí se zpět do postele, když ho nesnesitelně bolí v krku a má rýmu. "Měli bychom udělat konečně už nový okna," pronese téměř rozčileně dívka sama sobě, zachumlá se s knihou pod přikrývku a odpočívá.
 


Komentáře

1 tea tea | Web | 14. července 2009 v 23:24 | Reagovat

zbytečně krátké. Slušelo by tomu více propracovanosti, více děje. Nápad nejen že geniální, ale i pro mně tak trochu pravdivý :-)

2 Terezka Terezka | Web | 14. července 2009 v 23:43 | Reagovat

:-) :-) díky... v tom to právě je, že je to tak krátké... jen průběh myšlenek, procházka náměsíčného člověka, popsání události, trvající jen několik minut :-)

3 tea tea | Web | 14. července 2009 v 23:52 | Reagovat

a stejně si myslím, že by mi vůbec nevadilo, kdyby z toho byla kniha (no dobře ať nežeru třeba dlouhá povídka) do které by se dalo na hodiny začíst. Ten námět je rpostě skvělý, copak to v tom nevidíš? Dal by se použít jen jako pozadí k velkému příběhu...

Ne, moc  přemýšlím... :-!  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama