Ahoj!
Jakpak je? Já se mám už teď trochu líp. Člověk musí spadnout až na dno, aby se odrazil a vyplaval zase nad hladinu. Taky jsem to musela tak udělat. Potopit se úplně a myslet si, že už není šance na záchranu. Teď sem se ale znova nadechla, přehodnotila dřívější myšlenky, závěry.
Teď si dám asi chvilku pauzu, nebudu se účastnit soutěží, nebudu moc na netu, nebudu moc přidávat články. Né, že bych tu neměla co dělat, spíš si potřebuju pročistit hlavu. Sama. Takže se teď budu soustředit víc na rodinu, na školu a na svoje zájmy, kterým jsem se moc poslední dobou nevěnovala. Řítím se životem, tak musím přibrzdit, zastavit a začít se pomalu pozvolna rozjíždět. Není kam spěchat, nic mi neuteče. Když uteče, nahradí se něčím jiným. Nevznikne 'nic' Život není 'ničím', to nejde.
Jen jsem chtěla napsat takovej vzkaz o nepřítomnosti. Bude to třebas den, dva. Týden, dva. Měsíc. No, tak dlouho to nejspíš nevydržím
Dneska jdu na koníky s šárkou, domů se dostanu někdy v devět večer. Zítra, pokud bude takhle nádherné počasí, se budu vyvalovat na sluníčku a chytat první známky zlatavého opálení od sluníčka. Někdy se začít musí, no ne?
Překvapuje mě, jak z depky posledních dnů, mám tak dobrou náladu. Spíš uvolněnou než dobrou. Neřeším. Nic neřeším. Utíkám od problému? Ne, jen se teď nechci zatěžovat. Ani problémy přece neutečou.
Paa!


jasné, v poho... prestávku od netu by už asi trebalo aj mne..